Skoro celý svět výrazně elektrifikuje, což pochopitelně vyžaduje spoustu elektřiny. Jednou z cest jsou jaderné elektrárny včetně těch modulárních. První evropská by měla stát v Polsku.
Snaha o snižování uhlíkových emisí je téměř celosvětová, což obnáší výrazné změny v teplárenství, dopravě a obecně energetice. Elektřina by měla být více používána pro vytápění i dopravu, jenže to vyžaduje výrazně navýšit její výrobu. Když ale současně má být bezemisní (lépe řečeno nízkoemisní), počet možností se snižuje. Uhlí a jiná fosilní paliva vypadávají ze hry (případě se používají na přechodnou dobu jako v Číně), takže zůstávají např. obnovitelné zdroje, které jsou mnohými (oprávněně) označovány za zdroje občasné, což je také jejich hlavní nevýhoda.
Pokud jde o stabilní čistý zdroj, to je pak především jádro. Zatímco Evropa ještě nedávno považovala jádro z nepochopitelných důvodů za velkého nepřítele, nyní je jasné, že to bez něj moc dobře nepůjde. Jenže stavba velkých jaderných elektráren je záležitostí na mnoho let, a to zejména v byrokraticky sešněrovaných evropských zemích. Hodně si tak lidé slibují od malých modulárních reaktorů (SMR).
Ta mají mít sice mnohem menší výkon než klasické jaderné elektrárny, ale přináší i několik zajímavých vlastností. I když tu máme na jednotku výkonu předpoklad vyšší ceny než u větších elektráren (některé fixní náklady jsou podobné nehledě na výkon, tedy pro slabší elektrárnu se to na ceně projeví více), unifikace může naopak srazit náklady dolů. Především je ale možné je mnohem rychleji postavit, takže se v nákladech tolik neprojeví úvěrové náklady, které jsou jedním ze zásadních důvodů, proč jaderné elektrárny při průtazích tak dramaticky navyšují svou cenu proti původním předpokladům. První SMR by v Evropě mohlo mít Polsko.
Zde totiž vzniká projekt SMR, který má být postaven u města Włocławek (zhruba uprostřed Polska) a pokud vše půjde dobře, mohl by být prvním takovým projektem v Evropě. Elektrárnu bude mít na starosti OSGE, což je joint venture mezi společností Orlen a Synthos Green Energy, obě budou mít 50% podíl. Reaktorem má být BWRX-300 od GEH (GE Hitachi Nuclear Energy) z USA, přičemž ten má mít elektrický výkon 300 MWe, tepelný pak 870 MWth. OSGE bude mít plný přístup k technologiím amerického reaktoru a do roku 2035 plánuje postavit minimálně dva tyto reaktory, tedy s celkovým výkonem 0,6 GW. Pro Polsko to na první pohled nevypadá na nějak zásadní změnu, tvoří to necelou setinu instalované kapacity, která je přes 72 GW (tedy 0,8 %). Jenže zde do čísel hodně promlouvá stabilita, jak si ukážeme níže.
Zde totiž dodejme, že Polsko je zemí, která v posledních letech výrazně nastoupila na trajektorii OZE, jež nyní tvoří 44 % instalované kapacity (32 GW), nicméně kvůli své nestálosti a nízkému faktoru využití jsou jen na lehce přes 10 % vyrobené elektrické energie (17,3 z celkových 167 TWh). Z tohoto pohledu by nová JE měla mít o něco větší zastoupení v mixu než onu méně než jednu setinu (odhadem by 600 MW mohlo ročně vyrobit cca 4-4,5 TWh, tedy cca 2,5 % roční výroby Polska).
Pokud jde o emise CO2, EU je mezi lety 2000 a 2023 snížila o 43,5 % (ze 419 na 237 gCO2/kWh), Polsku se to povedlo o 31,4 % (z 955 na 655 gCO2/kWh), přičemž velká část poklesu se odehrála v posledních 5 letech, v Číně pak o 25,4 % (ze 783 na 584 gCO2/kWh), což je úctyhodný výkon, uvážíme-li, kolik nových uhelných elektráren staví (ta si je totiž vědoma, že k přechodu dočasně potřebuje i špinavé zdroje, které jsou především stabilní, což je opak evropského přístupu, který jen doufá, že to OZE nějak ustojí).
