StarTram: revoluce v cestování do vesmíru dle autora maglevu

James Powell vyvinul koncept maglev společně s Gordonem Danbym a společně získali patent v roce 1968. Nezůstalo pouze u něj, však dnešní vlaky využívající tuto technologii už dokáží cestovat rychlostí i kolem 600 km/h a to tu máme ještě vyvíjenou technologii hyperloop slibující rychlosti nad 1000 km/h. James Powell už oslavil 84. narozeniny, ale stále je aktivní a už v roce 2001 začal pracovat na dalším konceptu, a sice StarTram. Ten je založen právě na technologii maglev a zajistit má levné cestování do vesmíru. 

 

 

Koncept je to veskrze jednoduchý. Postavena bude potřebná dráha, která se bude ohýbat směrem k obloze, přičemž ta bude v podstatě stejná jako v systému hyperloop, protože půjde o trubku, z níž bude vysát veškerý vzduch, aby nebránil v dosažení vysokých rychlostí. Kabina, či spíše vesmírná loď bude v této trubce poháněna magneticky, aby dosáhla úsťové rychlosti 8,8 km/s, přičemž nejdříve to má být využitelné pro nepilotované lodě určené pro vysílání nákladu do vesmíru, k čemuž bude zapotřebí cca 81 mil dlouhá trubková dráha postavená s využitím vhodné hory, díky níž se má loď v místě svého vypuštění do prostoru být ve výšce 3,7 až 6 km nad mořem. Takové podmínky mohou nabídnout Andy v Chile nebo jižní Nové Mexiko. 

 

Powell předpokládá, že každou hodinu by mohla startovat jedna loď schopná vynést na orbitu až 70 tun (srovnatelné s těžkými raketami), a to při ceně 20 až 50 dolarů za kilogram (SpaceX doufá, že se jí podaří dostat na 1400 USD). Druhá generace slibuje podstatné vylepšení a především už počítá s lidmi, a to i s prostými turisty, k čemuž už bude zapotřebí dráha dlouhá 620 až 930 mil (nutné pro minimalizaci přetížení), k čemuž by bylo zapotřebí stavět ve velice řídce obydlených oblastech, například v Kanadě. Navíc se zde počítá s výškou vypuštění až ve 21 kilometrech, aby se minimalizoval ráz při vypuštění z prostředí vakua, a to s využitím levitujících supravodivých kabelů. 

 

 

Jsou tu tedy jako obvykle i velké překážky, které by bylo třeba překonat. Jednak je to otázka energie, která musí být připravena pro rapidní vypuštění byť jen jednoho plavidla. Uvažovat můžeme o potřebě výkonu 50 až 100 GW, a to pochopitelně velice nárazového. Energeticky velice náročný by byl i StarTram druhé generace, vedle čehož je tu ale spíše problém s cenou supravodivých kabelů, pro něž se počítá s proudem o výši cca 200 milionů amper. 

 

Třetí překážka se týká udržování vakua uvnitř trubice, která by se pochopitelně musela v pravý čas otevřít, aby mohlo plavidlo vyklouznout ven. Autoři mluví o možnosti využití jisté plazmové pumpy, která by zabraňovala zavzdušnění trubice, ovšem nic takového dosud nebylo pro takové účely vyvinuto. Nakonec je tu jako obvykle cena. První verze StarTram má přijít na cca 20 miliard a druhá je plánována s rozpočtem 60 miliard dolarů a více. To je však v porovnání s jinými vesmírnými programy srovnatelné a ve srovnání s rozpočtem USA na obranu jde jen o malé zlomky. 

 

Je ale jasné, že fungující StarTram, třeba jen jako první generace, by přinesl revoluci do vesmírných programů celého lidstva, a to jednak díky levnému vynášení nákladu a potom díky frekvenci možných startů, což by zajistilo i jeho rychlé splacení v horizontu několika let. Celý koncept také už byl před lety posuzován v Sandia National Laboratory a byl shledán uskutečnitelným. Pak by mohl i průzkum celé Sluneční soustavy probíhat rychleji a levněji než doposud. 

 

Zdroj: Space.com