Technologie, které nepřežily desetiletí: 1.díl

Rambus - jak draze vyrábět a levně prodávat

Rambus nás provázel skoro celou počáteční érou Pentia 4, neboť právě procesorový gigant se rozhodl vsadit na tehdy velmi pokročilou a drahou technologii Rambusu. RDRAM poskytoval tehdejším procesorům Intelu opravdu masivní paměťovou propustnost, na kterou tehdejší konkurence hleděla z uctivé vzdálenosti. Další výhodou byla značná úspora energie oproti tehdejším standardním DRAM pamětem. Největším problémem Rambus DRAM byla především cena, která byla vskutku astronomická. Kdo by dnes dal za paměťový modul 10 tisíc korun. Rambus se tedy neprosadil, protože výrobní cena zůstávala stále velmi vysoká a Intel nedokázal přesvědčit všechny výrobce pro svou vizi. Posledním útočištěm RDRAM byla Playstation 2.

RDRAM přišla na trh ve složité době a přes svou nespornou technologickou převahu se nedokázala prosadit. Jakto, že Intel šel do rizika, jakým byla drahá technologie Rambusu a podporoval ji ve svých čipových sadách pro Pentium 4? Rambus totiž nabídl podíl ve společnosti v kupní hodnotě 10 mil. USD (reálná tržní cena byla tehdy skoro trojnásobná) výměnou za podporu Rambus DRAM. Intel po nabídce skočil a byla opravdu dobrá, protože se podle prvotních analýz předpokládalo, že výrobní cena RDRAM klesne v následujících letech na desetinu. Celá obchodní transakce měla jednu trhlinu. Intel a Rambus nedokázaly přesvědčit dostatečný počet výrobců, kteří by jim platili za to, že budou DRAM vyrábět.
Intel zaplatil téměř 600 mil. USD výrobcům, jako byly Micron Technology nebo Samsung Electronics, aby je přesvědčil o „nesporné“ budoucnosti RDRAM. Mnoho menších výrobců ovšem platit poplatky za výrobu RDRAM odmítlo a další se k celé technologii stavěli negativně z důvodu nutnosti investic do výrobních kapacit a technologií. Vedle technologicky vyspělého RDRAM tak pomalu rostly nové generace DRAM, které po letech výkon RDRAM dohonily.

Intel začal masivně podporovat RDRAM na konci roku 1999, kdy na trh přišly čipové sady Intel 820 a 840 pro procesory Pentium III. Samozřejmě nemohl čekat, že všichni majitelé Pentia III budou nadšeně nakupovat drahé paměti RDRAM, a tak uvedl novou revizi čipové sady Intel 820 s podporou SDR DRAM, které byly podstatně levnější. Průšvih největšího kalibru pro Intel byl, že legendární čipová sada Intel 440BX podporující SDRAM byla v testech rychlejší než zbrusu nová Intel 820 osazená rychlými RDRAM (vše bylo způsobeno tím, že SDRAM dosahovaly daleko rychlejšího (5-6x) přístupu do paměti než RDRAM).
Situace byla katastrofální, neboť AMD mělo na trhu výkonný procesor Athlon a Sempron podpořený již kvalitními čipovými sadami VIA a potřebovalo pouze levnější SDRAM. Pentium 4 s kódovým názvem Willamette na celé věci nic nezměnilo a jeho výkony ve srovnání s Pentiem III na frekvenci 1 GHz (byť bylo skoro nedostupné) byly katastrofální. Triumf opět slavilo starší Pentium III a Athlon (první dosáhl na frekvenci 1 GHz). Intel se dostal tak daleko, že k některým high-ednovým procesorům Pentium 4 na platformu Intel 850 přibaloval dvojici paměťovým modulů RDRAM. Tehdy AMD poprvé uštědřilo Intelu a jeho vizím opravdový výprask. Naštěstí pro Intel je jeho postavení téměř neotřesitelné, a proto si mohl dovolit slabé prodeje Pentií 4 a v průběhu roku vydat povedenou čipovou sadu Intel 845, která podporovala SDRAM paměti PC133.

Intel mohl poměrně dobře své fiasko zaleštit, ale bohužel se se smlouvou s Rambusem zavázal k výhradní podpoře RDRAM a nemohl na trh uvést až do vypršení kontraktu v roce 2003 čipovou sadou s podporou dual-channel DDR. Smysl osazování RDRAM začal dostávat poměrně velké trhliny, když levnější DRAM v dual-channel módu dosahovaly při použití nejrychlejších modulů PC2100 (266 MHz) stejné propustnosti jako RDRAM paměti na čipové sadě Intel 850. Společnost si musela napravit pošramocenou pověst lídra v oblasti čipových sad a procesorů, a tak v roce 2003 uvedla na trh vynikající čipset i865 s podporou pamětí DDR a pracujících na frekvencích 667/800 MHz (Quad Pumped Bus).
Intel přežil své temné období a měl na trhu dostatečné množství procesorů a čipových sad, které mohly cenově a výkonově konkurovat AMD a jeho Athlonu. Pro Intel byl tento kontrakt s Rambusem natolik bolestivý, že od podpory a spolupráce s Rambusem v roce 2004 zcela upustil. Rambus bez Intelu mohl jen těžko přežít, a tak své aktivity přesunul směrem ke konzolovému trhu, kde se na nějaký čas usídlil. Playstation 2 společnost v pravdě zachránila. Její XDR paměti osazované do nové Playstation 3 ovšem nejsou další naplastí, protože samotná konzole se prodává podstatně hůře, než společnost Sony čekala. A tak nám zazvonil zvonec a Rambusu je konec.