Neptunův měsíc Triton byl v poslední době vedle Enceladu, Europy či Titanu poněkud opomíjený, ale nové výzkumy jej řadí mezi potenciální vodní světy s oceánem schovaným pod ledovou krustou. Opět se tak o něm začíná mluvit.
Dříve byl Triton považován za jeden z nejzajímavějších měsíců ve Sluneční soustavě, ale pak byl zastíněn satelity Jupiteru a Saturnu. Nyní se však opět vrací na výsluní díky novému výzkumu, který dává jistou šanci, že jde o svět bohatý na vodu, která by navíc dle prasklin na povrchu mohla být velice hojná a tekutá v podobě podzemního oceánu. Jako obvykle se pak v souvislosti s tím začíná mluvit o životu.
Triton nám poprvé přiblížila sonda Voyager 2, která navštívila jeho Neptun v roce 1989 a zachytila na povrchu měsíce temné vertikální oblaky a objevila jeho dusíkovou atmosféru. Na povrchu Tritonu je vidět jen pár kráterů, což ukazuje na jeho geologickou aktivitu a dle měření by na něm mohl existovat i několik set kilometrů hluboký oceán. O tom mluví alespoň Terry Hurford z Goddardova vesmírného centra NASA, který své závěry nedávno prezentoval v Texasu.
tato fotografie ukazuje potenciální gejzíry jako indikaci tekuté vody pod povrchem
Máme tu tak další potenciální vodní svět, který by se mohl zařadit mezi ostatní, jako je Europa u Jupiteru s oceánem pod tlustou vrstvou ledu, což má platit i pro Ganymede a Callisto a také Saturnův Enceladus, jemuž z povrchu u jižního pólu dokonce tryskají gejzíry. Pak je tu i Titan opět s vodou pod vnější vrstvou a dokonce i Pluto by mohlo obsahovat tekutý podporchový oceán a pouze v případě Charonu si jsou vědci už víceméně jistí, že jeho voda pod povrchem dávno zmrzla. Triton je přitom o něco větší než Pluto a mělo by jít o objekt původem z Kuiperova pásu, který si Neptun v minulosti zachytil, na což ukazuje jeho retrográdní oběžná dráha (obíhá v opačném směru než jiné měsíce).
dobře viditelné praskliny na povrchu Tritonu táhnoucí se i stovky kilometrů
Otázka je, zda má Triton uvnitř sebe dost tepla na to, aby udržoval vodu v tekutém stavu. Taková Europa má výstřednou oběžnou dráhu, takže na ní působí mohutné slapové síly, které třením vytváří teplo a pracují s celým povrchem. Triton má ale svou orbitu téměř dokonale kruhovou, takže takto vznikající slapové síly jsou velice slabé. Ovšem taková nemusela být vždy a Hurford říká, že v minulosti měl Triton určitě tekutý oceán pod povrchem a otázka je, zda ten přetrval dodnes.
snímek z Voyageru 2 loučícího se s Neptunem a Tritonem
Hurford ale objevil, že díky spirálovitému přibližování Tritonu k Neptunu, kvůli němuž by se tato tělesa měla za 3,5 mld. let srazit, dochází také k pnutí, které by vysvětlilo relativně mladé praskliny na povrchu. Bude tak třeba přehodnotit i pozorované výtrysky hmoty.
Nicméně z hlediska šance na vývoj života jsou stále z měsíců naší soustavy nejslibnější Europa a
, co byl odhalen unikající H
2
jako potenciální potrava pro mikroorganismy. V případě Tritonu bude záležet na tloušťce ledové krusty a vůbec přítomnosti tekuté vody, přičemž jeho zkoumání je značně omezeno tím, že se k němu zatím dostal právě jen Voyager 2, takže jsme nyní odkázáni na teleskopy. To by se ale mohlo změnit, neboť National Research Council’s Planetary Science Decadal Survey pomáhající NASA s vymýšlením nových misí, nyní vidí Neptun jako planetu s vysokou prioritou pro zkoumání pomocí sondy.
Zdroj:
