Seznam kapitol
Creative již poměrně dlouhou dobu staví své produkty především na efekt a kvalita je až na druhé koleji, a proto je dobré vidět, že i zde se věci mění a společnost dokáže navrhnout a vyrobit zvukovou kartu, která zaujme i rozmlsané jedince.
Historie společnosti Creative se datuje až do roku 1987, tedy k samým počátkům éry domácích desktopových počítačů. První produkt společnost nazvala Creative Music System a pyšnil se 12hlasou polyfonií a obvody Philips. Přesto však nebyl příliš obdivovanou technologií. O rok později jej společnost přejmenovala na Game Blaster. V těchto letech ale nebyl Game Blaster ani zdaleka vedoucím standardem.
V roce 1989 spatřil světlo světa první Sound Blaster ve verzi 1.0, který si poradil se signálem o vzorkovací frekvenci 23 kHz (zhruba kvalita na úrovni AM rádia). Také se dočkal vylepšení v podobě Sound Blaster Pro, který byl typický tím, že měl integrován GamePort a dodatečné filtry zvuku, jež reprodukci učinily podstatně poslouchatelnější bez typického kovového nádechu. Sound Blaster vyhrál boj proti tehdy nejoblíbenější zvukové kartě AdLib, která neměla GamePort a byla celkově dražší. Tento okamžik byl pro Creative zlomový, neboť se dostala naplno do zorného pole hráčů a vývojářů her.
Dalším důležitým milníkem byl v roce 1991 Sound Blaster Pro, který podporoval vzorkovací frekvence až 44 kHz. Dvojice čipů YM3812 se starala o oba kanály a mohlo být také docíleno nahrávání do sterea při 22 kHz a 8 bitech nebo 44 kHz a 8 bitů v mono režimu. Zajímavostí je, že tento model jako první obsahoval rozhraní pro tehdy zbrusu novou technologii CD-ROM. Creative neváhal přinášel na trh bundly mechanik japonského koncernu Matsushita a svých karet Sound Blaster. Jako poslední super novinku tehdy Creative představila i plnohodnotné MIDI rozhraní.
Sound Blaster 16
V polovině roku 1992 se na trh dostal omračující SoundBlaster 16, který jako vůbec první levná spotřební karta podporovala rozlišení 16 bitů pro audio a zachovala si i podporu FM syntézy, jakou měly starší modely (zde skrze čip Yamaha OPL3). Další velmi podstatnou novinkou zde bylo MIDI rozhraní plně kompatibilní se standardem MPU-401 užívaným především v profesionální segmentu. Vše ovšem stále v režii prastaré ISA sběrnice, která v té době už mířila do důchodu.
Dalšími produkty, které dorazily na trh v přelomu poloviny předminulého desetiletí, byly Sound Blaster AWE32 a Sound Blaster 32. První jmenovaná karta se pyšnila délkou skoro 35 cm a dokázala obsloužit až 32 hlasů najednou. Druhá jmenovaná verze spíše navazovala na Sound Blaster 16 a byla levnější než modely AWE (Advanced Wave Effects). Její obliba ale nebyla příliš velká, neboť v reálu byl rozdíl mezi Sound Blasterem 16 a modelem 32 téměř mizivý. Zdařilým následovníkem těchto karet byl až Sound Blaster AWE64, který přímo vycházel z modelu AWE32, ale přidával navíc paměť pro zvukové banky a taky lepší polyfonii. Sound Blaster AWE64 byl ale výrazně kompaktnějších rozměrů než starší Sound Blaster AWE32 (měl zhruba poloviční délku).
Sound Blaster Live!
Dalším přelomovým momentem bylo uvedení Sound Blasteru Live!, který byl vybaven tehdy nejvýkonnějším komerčním DSP na světě v podobě EMU10k1. Novinkou byla podpora EAX1.0/2.0, které se v té době začaly dostávat do herního světa a simulovaly pomocí jednoduchých modelů prostředí a jeho vliv na zvuk. Modely byly opravdu jednoduché, takže výsledek byl často rozporuplný. Amatérské hudebníky mohl zaujmout velmi výkonný 64hlasý syntetizátor a pomocí ovladačů jste si mohli nahrávat do paměti libovolné samply nástrojů a tvořit nebo poslouchat do té doby neslýchanou midi reprodukci. Jako přídavek zde byla možnost efektů v reálném čase díky čipu FX8010. Podpora až 4 satelitů a subwooferu přiměla tehdy mnoho hráčů zakoupit legendární reproduktorový set 4+1 Creative Cambridge Soundworks. Hraní legendárního Baldurs Gate bylo tehdy ve spojení s EAX a Sound Blasterem LIVE! opravdovou pochoutkou. Je nutné také připomenout, že po nějakém čase jsme se dočkali i verze Sound Blaster LIVE! 5.1, která podporovala navíc centrální reproduktor pro dialogy.
Mezistupněm mezi revolučním Sound Blasterem LIVE! a poslední generací X-Fi byla generace zvukových karet Audigy. Tento produkt nebyl nijak špatnou volbou, protože podporoval např. až 64 samostatných hlasů skrze DirectSound3D (dvojnásobek LIVE!). Čip EMU10k2 byl solidním základem a vše dokreslovala podpora standardu EAX 3.0 Advanced HD. Creative ale spoustu zákazníků nazlobil svým marketingem, kdy z Audigy dělal 24bitovou zvukovou kartu. Hardware ale nebyl záznamy 96kHz/24-bitů schopen přehrát. Tehdy se hovořilo o jakémsi interním převzorkování a práci s vyšším rozlišením. Použité DAC nicméně výše uvedené rozlišení a vzorkovací frekvenci podporovaly. Další problém byl v nemožnosti využít „passthorough“ pro záznamy s Dolby Digital nebo DTS.
Sound Blaster Audigy 2
Creative Sound Blaster Audigy 2 již přehrávání záznamů s rozlišením 24 bitů podporovala, ale muselo se zde obejít DSP nebo přejít k „downsamplingu“ na 16 bitů a 48 kHz. Filmové fanoušky potěšila přítomnost dekodéru pro Dolby Digital 5.1 EX a pařany naopak rozhraní EAX 4.0 Advanced HD, které se ovšem příliš nerozšířilo a v současné době spíše skomírá. Pokud jste byli opravdu nároční, mohli jste si v té době pořídit i model Audigy 2 ZS, který kromě mírně vylepšených odstupů signál/šum disponoval i dekodéry Dolby DTS-ES. Pak následovala řada Audigy 4, která přicházela spíše s mixem rozporuplných produktů než s něčím zcela novým.
Posledním stěžejním produktem společnosti je řada Sound Blaster X-Fi, která nás provází v různých verzích již více než 5 let. X-Fi je na rozdíl od dvou minulých generací vybavena velmi výkonným čipem EMU20k1, jehož výkon je zhruba 24x vyšší než u EMU10k2 alias Audigy. Různé řady X-Fi disponují různými DAC nebo ADC převodníky, takže se zde můžeme setkat s produkty Cirrus Logic, Wolfson nebo Burr-Brown. Jeden z posledních počinů je také předmětem dnešního testu – Creative Sound Blaster Titanium HD s čipem EMU20k2, což je podle výrobce ta nejlepší karta, kterou kdy vyrobili, tak se na to pojďme podívat.
