Seznam kapitol
V dnešním článku se podíváme do nedávné historie, zaměříme se na souboj dvou nesmiřitelných křemíkových gigantů na jednom z nejrychleji se rozvíjejících trhů vůbec. Probereme, jak moc doba za poslední roky pokročila, co nového nám přinesla a co vzala.
V roce 1993 po dlouhých třech letech vývoje přichází Intelův nástupce 486 kódově označovaný jako
P5
, většině lidí znamý spíše jako
Pentium
. Přinesl s sebou hodně novinek, především byl díky svým dvěma pipeline označován za superskalární procesor – zpracovával více než jednu instrukci za takt, což výrazně zvedalo jeho výkon. První verze, které se dostaly na trh, tikaly poměrně pomalu, takže se jim dokázaly vyrovnat nejvýkonnější Am486, na Pentia s vyššími takty ale už nestačily.
Vše se zdálo skvělé, než se objevila zpráva, že v sobě Pentia mají hardwarovou chybu, která končí při určitých dělících výpočtech chybou. Intel se zpočátku snažil tuto skutečnost ututlat, bohužel pro něj, začínající doba internetu mu to nedovolila a následné výměny vadných čipů stály Intel nejen spoustu peněz, ale také pověst. Později se ukázalo, že tato chyba nebyla jediná, Pentium obsahovalo i další, ty se ale podařilo obejít softwarovou ochranou. Dalším problémem bylo, na svou dobu, velké odpadní teplo, což přispělo k přezdívkám jako „coffee warmer“. I přes to všechno Pentium příliš konkurence nemělo.
Intel Pentium, jméno, které zná každý počítačový nadšenec. Ale možná ne všichni vědí, že slovo Pentium pochází z řeckého „pente“, tedy pět a latinské přípony -ium pro neutrální podstatná jména. Původně se Pentium mělo jmenovat i586, ale Intelu nebylo povoleno registrovat si ochrannou známku i586, protože by mohl bránit ostatním v používaní označení obsahující číslo 586. Proto raději vytvořil nové jméno.
Jako první vyzyvatel přichází
NexGen Nx586
, měl dvojnásobnou L1 cache, tedy 32 kB, což mu pomáhalo vyrovnat se Pentiím alespoň výkonově. Přinesl s sebou několik inovací, tou hlavní byl vlastní socket 463, proto měl i své vlastní chipsety. Ovšem právě použití vlastního socketu a chipsetu bylo příčinou jeho malého úspěchu.
Tomuto chybnému kroku se AMD se svou
K5
vyhlo. Tento zbrusu nový procesor byl jako první zcela vyvinut ve vlastních laboratořích, a tak se společnost nevyhla řadě zpoždění. K5 měla dvojnásobnou instrukční cache v porovnání s Pentiem. Ve výsledku vznikl procesor více podobný modernějšímu Pentiu Pro, než klasickému Pentiu. NexGen, po neúspěchu s Nx586, vyvíjí jeho nástupce – Nx686, zároveň si však uvědomuje, že bitvu proti Intelu nemůže vyhrát a že zoufale potřebuje konkurenceschopný procesor, jako to udělalo AMD se svou K5. Proto začínají jednaní s ostatními společnostmi v branži.
Počátkem roku 1996 AMD koupilo NexGen za 850 milionů dolaru a na základech Nx686 postavilo svou
K6
, jejíž architektura je blízká i dnešním procesorům AMD. K6 byla jako poslední z rodu K zcela kompatibilní se svými Intelovskými protějšky, stačila pouze podpora BIOSu pro daný procesor. V porovnání s Pentiem Pro si K6 vedla dobře, měla čtyřnásobnou L1 cache (tedy 64 kB) a na stejné frekvenci byla o něco výkonnější.
O co méně známý, o to více duležitý - NexGen Nx686
Ješte před příchodem K6 představil Intel mezikrok v podobě
Pentia MMX
, které implementovalo podporu pro multimediální instrukce MMX, a především už zmíněné Pentium Pro. Jeho 200MHz verze byla prvním procesorem, který měl L2 cache přímo v sobě a dosahovala až 1 MB, což bylo na svou dobu nevídané číslo. L1 cache se oproti původnímu Pentiu nezměnila a zůstala na 16 kB. Původně měl tento procesor Pentium zcela nahradit, ale z tohoto ambiciozního planu sešlo z důvodu malého výkonového přínosu v 16Bit aplikacích (v té době nejrozšířenější windows 3.11/95 byly ve velké míře 16Bit) a také ceny. Proto se uplatnil hlavně v Hi-endu a profesionální i serverové sféře, kde se osazoval do dvou nebo čtyřprocesorových systémů.
