Vodíkový pohon to nemá jednoduché a popularita mu spíše klesá než naopak. Další neúspěšný projekt zaznamenali v Aberdeenu.
Odměníme každého! Vyplňte komunitní průzkum a získejte luxusní ceny
Kdo jste, na čem a co hrajete, jaký obsah konzumujete a jaký vztah máte k AI? Věnujte nám pár minut a jako dárek za vyplnění získáte slevu na nákup a šanci získat také další luxusní ceny.
Aberdeen je město ve Skotsku, které chtělo být prvním, které ve velkém zavede vodíkovou dopravu. Bohužel z velké slávy je z toho spíše velké fiasko. Historie projektu sahá do roku 2015, kdy byla postavena plnicí stanice v Kittybrewsteru s kapacitou 360 kg vodíku denně. Stála milion liber, jenže její využití bylo sotva jen třetinové. Město zde od roku 2015 do roku 2020 provozovalo 10 vodíkových autobusů Van Hool, kterých se pak nepříliš úspěšně snažilo zbavit.
Přesto projekt v roce 2020 s vodíkovým snem pokračoval a koupil 15 nových vodíkových doubledeckerů, přičemž každý z nich vyšel na 500 tisíc liber. V lednu 2021 byly vozy uvedeny do provozu a o rok později bylo přidáno dalších 10 vozů. Celková flotila tak činila 25 vozů. Na první sérii byla dána dotace 8,3 milionu liber, na druhou pak 4,5 milionu.
Jenže téhož roku byly vozy dočasně odstaveny kvůli technickým závadám a na nějakou dobu je nahradily naftové autobusy. V roce 2023 byla schválena výstavba nové stanice BP s kapacitou 800 kg vodíku denně, ta stávající dosáhla v roce 2024 konce životnosti. Elektrolyzér nevydrží věčně a v podstatě je výrobna vodíku menší továrnou, tak se s obrovskou investicí do modernizace nešlo. Nedostatek vodíku pak způsobil, že autobusy docela často stály v depu, později už se v podstatě nehnuly z místa. Počátkem roku 2026 byl vozy po pouhých 5 letech odstaveny úplně a dopravce marně hledá někoho, kdo by je odkoupil. Projekt rozšíření vodíkové výroby s BP byl odložen k ledu a místní doprava se nyní soustředí na přechod na bateriově elektrické autobusy, jejichž nabíjení je nákladově levnější a jednodušší.
Vodíkový systém totiž zabily mimo jiných obrovské náklady. Vysoké provozní výdaje továrny znamenaly vysokou cenu vodíku. Je to i logické, neboť vodík je poměrně neefektivním úložištěm elektřiny. Vodíkový autobus má spotřebu okolo 6-7 kg vodíku na 100 km, přičemž na výrobu 1 kg zde bylo potřeba 65 kWh elektrické energie (nešlo zrovna o nejefektivnější elektrolyzér, ale ani ty mnohem účinnější v celkovém součtu nepřekonají akumulátory).
To dělá 390-455 kWh elektřiny na 100 km. U běžných elektrických autobusů je spotřeba okolo 115-135 kWh/100 km. Jen na elektrické energii má vodík více než trojnásobné náklady. V tomto případě, kdy vozy za svou životnost najely jen zlomek obvyklého množství kilometrů, to tak posílá náklady řádově výše než to, co je běžné u bateriově elektrických autobusů.
